INFORMACE O ČSV

 - standard plemene
 - nabídka štěňat
 - články
 - zkušební řády

 - odkazy
 - wallpapers

 TITULNÍ STRANA
 O NÁS
 KONTAKT

 
 
C H O V A T E L S K Á   S T A N I C E   -   K E N N E L
Z ÚDOLÍ TICHA
Informace
o ČSV
Alan
z Chrlických plání
Alexa
z Porčova mlýna
Daria
z Údolí ticha
Grey Alexa
z Údolí ticha
Štěňata
z Údolí ticha
POPULACE PLEMENE
 
Jak je na tom československý vlčák v ČR, jak se jeho populace vyvíjí v čase, proč máme řízený chov, jaké je nebezpečí využívání pouze hrstky populárních plemeníků, co je to inbreeding a proč je důležité nezvyšovat jeho míru v populaci? To všechno jsou otázky, které by měly zajímat nejen chovatele, ale i jednotlivé majitele vlčáků, kterým leží na srdci budoucnost našeho jedinečného plemene.

Řízení chovu, zhoubný vliv tzv. elitního chovu

Při řízení chovu je nutné dbát – kromě vhodného výběru plemeníků pro chovné feny (kombinace jednotlivých skupin, eliminace vad, nedostatků a dědičných onemocnění …) také na rovnoměrné využívání jednotlivých plemeníků při současné snaze o rovnoměrné zastoupení jednotlivých skupin (linií). Tzn. je důležité dbát na to, aby efektivní populace byla co největší.

Hlavním důvodem pro takové řízení plemenitby je udržení genetické variability populace plemene. Obecně se dnes ví o škodlivosti úzké příbuzenské plemenitby, ale často se zapomíná na zhoubný účinek tzv. elitního chovu – tj. takového chovu, kdy je nadměrně využíváno pouze několik plemeníků (např. šampionů). Důsledky takového počínání mohou být pro chov fatální. Projeví se tím dříve, čím je menší populace.

Pokud je provozována úzká příbuzenská plemenitba nezávisle na sobě v několika různých liniích, vždy ještě zbývá možnost meziliniového křížení. Tím se sice úroveň genetické variability nevrátí ani zdaleka na původní úroveň, ale aspoň částečně se obnoví. V případě elitního chovu se však na plemenitbě podílí v rámci celého plemene pouze několik vybraných plemeníků – to vede k rychlému a výraznému zmenšení genofondu plemene – chov se může dostat brzo do slepé uličky v důsledku toho, že většina zvířat bude navzájem blízce příbuzná. Dojde k dramatickému snížení velikosti geneticky efektivní populace.

Efektivní velikost populace a geneticky efektivní velikost populace

Co se rozumí efektivní populací? Rozlišujeme mezi efektivní velikostí populace a geneticky efektivní velikostí populace. Pro efektivní velikost populace uvádí Ing. Jaromír Dostál, DrSc.:

„Efektivní velikost populace je soubor všech jedinců v populaci, kteří se podílejí na genofondu následující generace v dané periodě, tedy počet rodičů, psů a fen, kteří se podílejí na produkci potomstva v jednom kalendářním roce, dohromady.
Důležitou úlohu zde mají nejrůznější faktory, které genofond následující generace ovlivňují, jako je selekce, využití vzájemně příbuzných jedinců (například bratrů a sester, polobratrů a polosester atd. i v případě, že jsou vzájemně pářeni s nepříbuznými jedinci) a podobně. Jednoduše, opomineme-li všechny tyto komplikace, efektivní velikost populace si můžeme každoročně spočítat jednoduchým sečtením otců a matek potomků, kteří byli zapsáni do plemenné knihy v daném roce.
Pokud tento počet otců a matek dá menší číslo než 400, je naše populace plemene málopočetná a nemusí se na tom usnášet žádná schůze klubu. Je to zákon, který má i u psů obecnou platnost.“


Geneticky efektivní velikost populace vyjadřuje zjednodušeně řečeno genetickou pestrost generace vzniklé ve sledované periodě, v našem případě v kalendářním roce. V ideálním případě, kdy každý krycí pes i každá chovná fena budou v daném roce využiti pouze jedenkrát, se geneticky efektivní velikost populace rovná velikosti efektivní populace podle výše uvedeného popisu.

Proč je důležité, aby se na chovu podílelo co nejvíce plemeníků?

Je důležité uvědomit si, proč je nezbytné využívat rovnoměrně co největší množství plemeníků. Každý jeden jedinec je schopný předat svým potomkům pouze takovou genetickou informaci, kterou je sám vybaven. To znamená, že při mnohočetném využití jednoho plemeníka nebo několika málo plemeníků, kteří budou krýt velký počet fen, nemůžeme použít pro výpočet geneticky efektivní velikosti populace prostého součtu otců a matek.

Jak plyne z níže uvedeného vzorce pro výpočet geneticky efektivní velikosti populace, jeden plemeník – nezávisle na tom kolik po něm bude štěňat – dá geneticky efektivní populaci maximálně o počtu 4! Pro ilustraci uveďme příklady, kdy v chovu bude vždy využito celkem 50 jedinců (tj. efektivní velikost populace), ale bude jiný poměr ve využití plemeníků.

Pokud bude v chovu využito 25 psů a 25 fen, je přínos pro geneticky efektivní populaci 50.
Pokud bude použito 10 psů a 40 fen, bude to už pouze 32.
Pokud jediný plemeník nakryje 49 fen (nebo třeba i 1000 fen), vznikne geneticky efektivní populace o počtu pouze 4!

Ve všech případech byl součet rodičů 50, je ale jasně zřejmý dramatický pokles geneticky efektivní velikosti populace s poklesem počtu využitých plemeníků.

Výpočet geneticky efektivní populace

Přínos geneticky efektivní populace Ne v jednom roce (jedné generaci) lze zjednodušeně vypočítat:
     1 / Ne = 1 / 4 x (1 / P + 1 / F),
     tzn. Ne = 4 x P x F / (P + F)
kde P je počet psů a F počet fen, kteří se podíleli na plemenitbě v jednom roce (jedné generaci). Tato úvaha platí pro náhodné křížení, nebere v úvahu ani příbuznost v populaci. Z toho plyne, že čísla která nám tímto výpočtem vyjdou jsou optimističtější, než je skutečnost.

Co je to málopočetné plemeno?

VraŤme se k velikosti efektivní populace. Jak již bylo uvedeno výše, obecně platí, že pokud je velikost efektivní populace (tzn. množství zvířat, která se v jednom kalendářním roce podílejí na produkci potomstva) menší než 400, jedná se o málopočetnou populaci – v našem případě málopočetné plemeno. V takovýchto populacích je nutné chov řídit tak, aby nedocházelo k plýtvání genofondem populace, tzn. aby docházelo k rovnoměrnému využívání chovných zvířat.

Za kritickou hranici pro dlouhodobé přežití druhu je obecně považována velikost efektivní populace 50. Naše plemeno se v posledních 20-ti letech pohybovalo (uvažujeme-li víceméně uzavřenou subpopulaci v rámci České republiky) těsně kolem této kritické hranice, přičemž nad ni se dostalo až v posledních sedmi letech. Před tím se pohybovalo tu více, tu méně pod touto hranicí. Mluvíme o kritické hranici která vůbec umožňuje pouhé přežití! K hranici málopočetné populace (400 jedinců podílejících se v jednom roce / jedné generaci na plemenitbě) máme stále na hony daleko. Dokud se jí alespoň výrazně nepřiblížíme, musí řízený chov být základem plemenitby.

Využití plemeníků, počet krytí

Soudnému člověku by mělo být po přečtení výše uvedeného jasné, že není možné, aby jeden krycí pes kryl opakovaně po dobu svého produktivního života několik fen ročně. Naše plemeno (v rámci České republiky) disponuje přibližně stejným počtem plemeníků, jako je počet chovných fen. To je z hlediska udržení genetické variability dobře, ale jen pokud toho dokážeme využít.

Jednoduchou úvahou na základě výše uvedeného zjistíme, že pokud každý rok bude mít štěňata celá třetina chovných fen, pak vychází průměrně jedno krytí na jednoho plemeníka za tři roky. Samozřejmě je nutné více (avšak s rozumem) využívat plemeníky, kteří předávají žádané vlastnosti, nebo ty kteří reprezentují skupiny, které jsou v populaci méně zastoupeny. Někteří plemeníci tak vždy budou využiti častěji než jiní, ale představa že jeden – např. Výstavně úspěšný – plemeník bude po celý svůj život krýt čtyři feny ročně je nereálná. Tímto postupem bychom velmi brzy přivedli plemeno do záhuby.

Toto by si měli uvědomit také chovatelé, kteří žádají psa pro svou fenu. Tím, že trvají na nadměrně v chovu využívaném psovi, jednak nepřispějí plemeni jako celku, ale také do značné míry diskvalifikují svoje odchovy – využití velkého množství potomků po jednom psovi v dalším chovu bude logicky značně limitované.

Z hlediska velikosti efektivní populace není rovněž vhodné opakovat krytí chovné feny jedním plemeníkem (opakovaná kombinaci stejných genotypů) - výjimkou by měly být pouze málopočetné vrhy nebo vrhy, kde nejsou zastoupena obě pohlaví.

Jednotlivé skupiny (máme jich nyní 8) jsou v současné době nerovnoměrně zastoupeny. Do budoucna je nutno pracovat na tom, aby se jejich zastoupení v populaci časem pokud možno vyrovnávalo, tzn. plemeníci z některých méně početných skupin musí být využíváni poněkud častěji. Jedině tak můžeme udržet genetickou variabilitu a tím také zdraví, vitalitu, ale i krásu našich psů. Vždyť jen zdravý pes je krásný.

Co hrozí, pokud se bude zvyšovat míra inbreedingu v populaci plemene?

V první řadě je důležité si uvědomit, jak naše plemeno vzniklo – kolik se na jeho vzniku podílelo vlků a kolik německých ovčáků (kteří sami o sobě byli velmi pravděpodobně zatíženi inbreedingem), kolik z potomků těchto spojení bylo ztraceno a kolik můžeme najít ve vzdálených generacích rodokmenů našich psů. Je potřeba mít na paměti z toho plynoucí skutečnosti včetně míry inbreedingu.

Proti jiným plemenům, které si také prošly svým „hrdlem láhve“ máme tu výhodu, že v nedaleké minulosti máme vitálního předka – vlka. Pokud však nebudeme s „genetickým materiálem“, který máme k dispozici, hospodařit velice uvážlivě a obezřetně, můžeme se snadno dostat do zničující spirály problémů, které sebou přináší vysoká míra příbuzenské plemenitby.

Metodika chovu, vytvořená v roce 2011, udává jasně maximální přípustné hranice koeficientů příbuznosti COI a AVK pro 4 a 5 generací předků, kterými by se měla řídit chovatelská komise při návrzích či schvalování spojení. Ani striktní dodržování těchto koeficientů nás ale neochrání před zhoubnými účinky elitního chovu s nadměrným opakovaným využíváním několika málo plemeníků. Toto uvědomění a zodpovědnost už je jak na chovatelské komisi, ale hlavně na chovatelích samotných. Pokud chovatelé budou tvrdošíjně trvat na svých zdravému chovu odporujících návrzích, pak bude mít chovatelská komise velice těžkou úlohu.

Důsledky následného nevyhnutelného zvyšování příbuznosti v populaci jsou notoricky známé, patří mezi ně např. menší plodnost až neplodnost, neonatální úmrtnost, fyzické deformity, snižování výšky, zjemňování konstitučního typu a s tím ruku v ruce jdoucí problémy s povahou, zhoršení funkce imunitního systému, prudký nárůst výskytu recesivně dědičných nemocí, ztráta mateřských a pohlavních pudů, postupná celková ztráta vitality (což zahrnuje jednak zhoršení celkového zdraví, a také snižování průměrného věku dožití) atd.

Opravdu toto chceme? Nezbývá než doufat, že ne. A pokud opravdu toto nikdo z nás nechce, pak si také musí každý uvědomit, že i on sám musí přispět k tomu, abychom se do podobných problémů nikdy nedostali. Argumentace některých chovatelů trvajících mnohdy tvrdošíjně na svých návrzích, že v inzerátu na štěňata chtějí u otce mít výčet mnoha výstavních ocenění kvůli prodeji (a nebudeme si nalhávat, že i kvůli ceně štěňat), je poněkud krátkozraký, ale i bezohledný ke druhým.

Co říct na závěr?

Zatím na tom nejsme špatně. Zatím. Abychom to mohli prohlásit i za 5, 10 nebo 20 let, musí pro to každý z nás něco udělat. Nezbývá než popřát všem chovatelům hodně chovatelských úspěchů a také opravdu hodně zdravého selského rozumu, a našemu plemenu jen to nejlepší.

Karel Skoupý